POLARIZAČNÍ FILTR blog.

Polarizační filtr patří k těm nemnoha fotografickým sklíčkům před objektivem, jejichž účinek nelze nahradit ani plnohodnotně nasimulovat dodatečně sebelepším zpracováním v počítači. Jak ale vybrat ten správný? Netvrdím, že mám patent na rozum, leč po pár desetiletích zkušenosti mého fotoživota se v bodech podělím o některé postřehy. Jedno důrazné upozornění na úvod: Nešetřete! O fotografickém filtru, podobně jako o stativu, platí, že se kupuje minimálně nadvakrát. Nejprve ten laciný, po čase pak ten dobrý. Polarizační filtr je výrobek z kvalitního (a drahého) optického skla, jeho opracování není ani jednoduché, ani levné. Dobrý polarizační filtr prostě nejde koupit za pár stokorun odněkud z Asie. Jak tedy dostat za své peníze co nejlepší užitnou hodnotu? Ujasněte si průměr Šroubovací polarizační filtr nemusí být nejvýhodnější kupovat podle aktuálního závitu vašeho objektivu. Tím spíš pokud máte objektivů několik a s různým průměrem - nedoplatili byste se. Valná většina zkušených fotografů si sjednocuje filtry (polarizační, neutrální šedé...) na jeden či dva větší průměry a přechod z menšího závitu objektivu řeší jednoduchým a levným redukčním kroužkem, takzvaným Step-up ringem. Osobně své filtry sjednocuji na průměru 77mm, který je velice univerzální a řada zajímavých filtrů se třeba v jiném provedení ani nevyrábí. Navíc jsem pořídil i sluneční clonu 77mm, kterou našroubuji před filtr a mám vyřešený problém s odlesky bočního světla. Sestava tedy vypadá následovně: Objektiv-Step-up ring-filtr 77mm-sluneční clona. Magnetický polarizační filtr je lépe kupovat podle průměru filtrového závitu pro váš objektiv. A pokud máte několik objektivů s různým průměrem filtrzávitu, pořídit několik magnetických polarizačních filtrů. Teoreticky je možné pořídit i magnetický polarizační filtr jen jeden, podle největšího průměru filtrzávitu vašeho objektivu. A na konec menších objektivů našroubovat magnetický step-up ring. Jenže tohle řešení má háček: Musíte oželet používání sluneční clony. S magnetickým step-up ringem prostě konec menšího objektivu nabude na průměru a originální sluneční clonu už nenasadíte. Mimochodem a na okraj, ať nejste překvapeni: Magnetický polarizační filtr nemá rámeček ze dvou částí tak jako šroubovací verze, nýbrž jednodílný. Otáčí se totiž proti magnetickému adaptéru. Ptejte se na kresbu na objektivech delších ohnisek! Toto je zásadní věc, o které se přitom v praxi velice málo ví. V kostce: Polarizační filtr je vlastně sendvič, tvořený dvěma plátky optického skla a polarizační fólií mezi nimi. Každý ze skleněných plátků se při výrobě řeže z tabule či tyče jako silnější kotouček, následně se brousí a leští. Výsledkem by mělo být planparalelní (oba povrchy perfektně rovnoběžné), dokonale vyleštěné sklíčko. Tahle operace je velice náročná na preciznost a patřičně nákladná. Ve snaze ušetřit („co oko nevidí, to srdce nebolí…“) si řada výrobců zpracování usnadňuje a vnitřní povrchy kotoučků skla, přiléhající k fólii, neleští stejně precizně jako ty vnější. Reálně se nic neděje při používání na objektivech kratších ohnisek. Problém nastává u teleobjektivů s ohniskovou délkou zhruba 100 mm (ff) a víc. Při detailním zkoumání kresby na fotografiích zjistíte, v porovnání s fotkou bez filtru, ztrátu nejjemnějších detailů. Osobně jsem rád že toto nemusím řešit, polarizační filtry mám od VFFOTO a naprosto všechny filtry této špičkové značky jsou určeny i pro dlouhé teleobjektivy. Zjistěte si, jak je to s ochranou polarizační fólie. Polarizační fólie, coby vlastní funkční část filtru, je tvořena podkladem na bázi celulózy (čili něco jako „celofán“). Nikdo prozatím nevymyslel nic dokonalejšího a přitom reálně použitelného. Polarizační fólie tedy potřebuje být za prvé co nejdokonaleji napnutá, za druhé chráněná před vlhkostí i škůdci. Navlhnutí se projeví zvlněním či zkrabacením, které může mít vliv i na kresbu fotografie. Nemusíte zrovna filtr koupat, své udělá i vlhký vzduch někde na dovolené v subtropech, ale klidně i ve skleníku. Třeba na výstavě orchidejí nebo motýlů ve Fata Morganě. Škůdcem mohou být houby či baktérie. Jejich přítomnost se projeví někdy jako vlákénka, jindy drobnými bílými kupkami či hvězdičkami rostoucích kolonií. Najdete-li něco podobného na některém svém polarizačním filtru, bez milosti pryč, zachránit se nedá! U lepších výrobců bývá polarizační fólie po obvodu vzduchotěsně uzavřená a tím chráněná. Občas se toto provedení označuje jako typ „Kaesemann“ podle původního názvu německé produktové řady. Samozřejmě se lepší provedení promítá i v ceně. Revolučním vylepšením ochrany je technologie posledních let, kdy kromě celoobvodového utěsnění je polarizační fólie celoplošně vlepená UV vytvrzujícím a opticky neutrálním lepidlem mezi oba skleněné kotoučky. Výsledkem je celistvý bloček, naprosto odolný vůči vlivům prostředí i škůdcům. Při testování ve VFFOTO byl vyrobený základ polarizačního filtru (jen samotné sklo bez rámečku) ponořený do běžné vodovodní vody po dobu osmi hodin. Po vyndání, osušení a vsazení do rámečku bylo možné filtr okamžitě používat a osmihodinový pobyt ve vodě se sebeméně neprojevil na optických vlastnostech. Toto provedení mají všechny v současnosti prodávané polarizační filtry VFFOTO. Všímejte si kolik má filtr antireflexních vrstev a jak jsou kvalitní! Antireflexní vrstvy slouží k omezení nežádoucích odlesků světla. Vesměs jde o napařované vícenásobné mikrovrstvičky různých kovových sloučenin. Přesné složení a technologii nanášení si výrobci drží pod pokličkou jako součást svých výrobních postupů, z pohledu uživatele je důležitý výsledek. Žádné nebo málo účinné antireflexy znamenají nekontrastní snímky s množstvím nežádoucích odlesků. Z principu se polarizačním filtrem obvykle nefotí do přímého protisvětla. (Pro připomenutí: nejsilnější efekt polarizace se projeví když je osa objektivu kolmá na směr dopadajících paprsků světla, v protisvětle nebo po světle je účinek minimální). Kvalita antireflexů je ale citelně poznat i v bočním světle. U laciných filtrů se v nejlepším případě dozvíte, že jakési antireflexy mají. Nic víc o jejich počtu, natož kvalitě. Solidní výrobci v technických parametrech konkrétně uvádí kolik antireflexních vrstev filtr má. Porovnejte si úbytek světla ...ale s rozumem Každý polarizační filtr trochu omezí množství jím procházejícího světla. Je to logické - odfiltruje část složky spektra, čili úbytek každopádně. Obvykle to bývá zhruba o 1 EV, neboli množství procházejícího světla se sníží na polovinu. Polarizační filtr se tak dá použít i místo slabého neutrálního šedého filtru. U UV filtrů je hodnota transparentnosti ve vztahu k optické kvalitě jasná: čím větší transparentnost (menší úbytek světla), tím lépe. U polarizačního filtru je to prostě jen číslo... někomu vyhovuje silnější efekt polarizace a větší úbytek EV, jinému menší... Samotná hodnota tedy neříká nic o kvalitě či nekvalitě daného polarizačního filtru Posun barev aneb do tepla či do studena? Jedním z několika důvodů, proč používat polarizační filtr, je fotografování vzdálenějších krajin. Polarizační filtr dokáže ve slušné míře odstranit namodralý vzdušný opar, patrný při fotografování dálek a výrazný zejména za poledních hodin. Pro lepší podání barev se už v dobách klasického kinofilmu ve velké míře používaly oteplující polarizační filtry, zvané, dle jejich nejznámějšího propagátora B. Moose Petersona též Moose`s polarizační filtry. Šlo o kombinaci polarizačního a mírně oteplujícího filtru, která, kromě filtrování polarizovaného světla, dodávala fotkám příjemnější, teplejší podání barev bez přemíry modrých odstínů. S vyvážením bílé si dnešní digitální fotoaparáty snadno poradí. Přesto je dobré vědět, jestli konkrétní polarizační filtr barevný posun má - a zda do teplých nebo studených odstínů. Naprostá většina dnes prodávaných polarizačních filtrů je oteplující. Což je fajn vědět. Například pro fotografování krajiny v době kolem západu slunce se na automatiku nelze tak úplně spolehnout a ruční nastavení dává často lepší výsledky. A při ručním nastavování vyvážení bílé berte vliv filtru v úvahu. Jak je to s údržbou aneb nanovrstvy nakonec! Zakončovací nanovrstvy jsou asi nejzásadnějším vylepšením fotofiltrů v několika posledních letech. Jde o vrstvičky organických sloučenin, které odpuzují prach, mastnotu, špínu a vodu a tedy zásadním způsobem zjednoduší péči o filtry. Jednak se nečistoty na filtr méně chytají, druhak když už je třeba čistit, jde to neporovnatelně snáze. V čem tkví vylepšení? Velmi zjednodušeně lze funkci nanovrstev připodobnit k samonivelační stěrce, která vyrovnává nerovnosti betonové podlahy. I sebelépe vyleštěný povrch optického skla je, při dostatečně velkém rozlišení na mikroskopické úrovni, všechno možné, jen ne rovná plocha. Nanovrstvy nerovnosti vyplní - a každý ví, že na hladkém povrchu se špína udrží výrazně hůř a voda rozlévá do loužiček podstatně méně. Osobně mám názorné porovnání mezi novými filtry VFFOTO a špičkovým, ale několik let starým didymiovým filtrem od B+W. Čistit starší B+W s chybějícími nanovrstvami je bez nadsázky utrpení. Zdlouhavé a otravné. Které, bohužel, musím podstupovat, protože didymiové filtry (zachytí větší část žluté a tím zvýrazňují teplé odstíny hnědé, červené a oranžové bez ovlivnění ostatních barev) nějak vymizely z nabídky všech hlavních výrobců a nové prostě nejsou k mání. Zcela jednoznačnou výhodu znamenají nanovrstvy při fotografování v dešti, mrholení, příboji, vodní tříšti a vůbec všude tam, kde o vodní kapky není nouze. Voda se na povrchu filtru nerozlije do obtížných a zdlouhavě odstranitelných loužiček, nýbrž vytvoří kuličky, které jednoduše stačí vzduchem z ofukovacího balónku sfouknout k okraji skla a pryč z filtru. Při delší (deseti a vícevteřinové) expozici není ani třeba opakovat snímek, odfouknutí je rychlé a kapka se ve výsledném snímku nikterak neprojeví. A v čem to všechno drží...aneb co rámeček Zajímejte se o tloušťku (výšku) rámečku filtru. Čím tenčí, tím lépe, protože vám nebude vinětovat (poznáte podle tmavších rohů fotografie) ani na širokoúhlých objektivech. Solidní výrobce by měl uvádět pro jaké ohnisko (obvykle vztažené na fullframe čili kinofilmový formát, pro crop je třeba přepočítat vynásobením crop faktorem) je jeho polarizační filtr určený. Nicméně i zkracování má své meze... Rámeček šroubovacího polarizačního filtru se od obrouček všech ostatních druhů liší tím, že je složený ze dvou částí, které lze vůči sobě navzájem natáčet a tím měnit sílu polarizace. Musí tedy být na jednu stranu dostatečně masivní, tím pádem tuhý, odolný vůči deformaci zároveň dost vysoký i pro přední filtrový závit, na druhou stranu co nejlehčí a nejtenčí kvůli omezení rizika vinětace. Tyto požadavky jdou přímo proti sobě a výsledek je VŽDY KOMPROMIS. Zlatou střední cestou jsou rámečky o výšce kolem 3 mm (samozřejmě s předním závitem), které lze používat i na širokoúhlých objektivech ohniska 15-17 mm bez znatelnější vinětace. Mosaz či hliník? U ostatních druhů fotofiltrů je to víceméně volbou každého dle osobních preferencí. U polarizačního filtru se přikláním k hliníku anebo kombinaci hliník–mosaz. Proč? Hliník je lehčí a dvoudílná obroučka CPL vždy masivnější než u jiných filtrů. Znatelně vyšší hmotnost samotné mosazi již může na konci objektivu být poznat. Hliník je měkčí. Paradoxně to znamená výhodu. Konstrukce obroučky CPL se skládá ze dvou částí a pro správnou funkčnost je třeba hladké natáčení navzájem. Lehce tomu napomáhá i stopové množství speciálního maziva, dodané při výrobě. Povrchy hliník–hliník nebo hliník–mosaz všeobecně kloužou snáz než mosaz–mosaz. Filtr se navíc při používání potkává i s mikročásticemi prachu a písku. Pokud se dostanou dovnitř mechanismu mezi kluzné plochy (a věřte, že otázka nestojí „zda“, ale „za jak dlouho ?“), je to v mosazi horší. U měkčího hliníku nebo kombinace hliník–mosaz se mikrozrnko obvykle vmáčkne do jednoho či druhého povrchu a nevadí otáčení. V tvrdé mosazi putuje mezi kluznými plochami (a otáčení drhne) až se postupně rozemele na jemný prášek. Který se dál může usazovat na kluzných plochách. Z praktických zkušeností jsou dvoudílné mosazné obroučky polarizačních filtrů obecně náchylnější k „zakousnutí“ než dvoudílné obroučky z hliníku či jeho kombinace s mosazí. Vnější závit? Rozhodně ano! Historicky se kvůli možnému použití na širokúhlých objektivech vyráběly i tenké verze polarizačních filtrů. Nešla na ně nasadit ani běžná přední krytka (bez závitu neměla v čem držet) a dodávala se speciální, za více než “speciální” cenu. Krom toho nějakou záhadou mívala tendenci snadno spadávat a častěji se ztrácet. Dnes se od polarizačních filtrů bez předního závitu ustupuje, což je jen dobře. Na filtr se závitem vpředu lze naprosto bezproblémově nasadit jakoukoliv přední krytku objektivu. Další důvod pro závit: CPL se nejčastěji používá v bočním světle (nejsilnější účinek je kolmo na směr dopadajícího světla), kdy je víc než žádoucí používat sluneční clonu. Sjednotíte-li si řadu filtrů na jeden větší průměr (například 77 mm), bude vám stačit univerzálně jedna jediná šroubovací sluneční clona - ovšem za předpokladu že vaše filtry mají přední závit. Závěr? Ten si udělejte sami... A mé ryze osobní preference a doporučení? Oblíbil jsem si filtry značky VFFOTO od společnosti Vladimír Fučík - VFFOTO a spolupracuji s ní. Staré rčení říká, že „každá liška chválí svůj ohon“, já dodávám že ale jen některá liška se k tomu otevřeně hlásí a opravdu málokterá navíc tu chválu zdůvodní. Já VFFOTO filtry používám protože: jsou ze špičkového optického skla, s prvotřídní polarizační fólií od japonské společnosti Nitto polarizační fólie je proti vlivům prostředí chráněná kombinací dvou způsobů (celoplošně vlepená + celoobvodově utěsněná), výsledek je nejlepší, co lze dnešními technologiemi docílit mají špičkové vícenásobné antireflexní vrstvy používají perfektní zakončovací nanovrstvy pro snadné čištění a vynikající odpuzováni vody i špíny VŠECHNY polarizační filtry VFFOTO mají dokonale leštěné oba povrchy skel a zachovávají tím pádem detaily kresby i nasazené na dlouhých teleobjektivech mi vyhovuje nízký rámeček z černě eloxovaného hliníku, vhodný i pro širokoúhlé objektivy u všech filtrů VFFOTO najdu přední závit, takže mohu používat běžné krytky objektivu a šroubovací sluneční clony je na ně prodloužená desetiletá záruka nabízí něco navíc - speciální záruku 50% slevy na opravu či výměnu při rozbití vlastní vinou. Což platí pro členy VFFOTO klubu (členství bezplatné, registrace zadáním e-mailové adresy) Dobré (polarizované) světlo, hladce se otáčející obroučky a skvělé snímky s polarizačním filtrem ;-) Jiří Skořepa

Míra účinku polarizačního filtru výrazně závisí na poloze fotoaparátu vůči směru dopadajícího slunečního světla. Nejsilněji působí ve směru kolmém na sluneční paprsky, mizivě až vůbec po světle nebo v protisvětle. Úžasné sdělení, není-liž pravda? Co si z něho vlastně vzít? Tak si to zjednodušme v praxi: Postavte se tak, abyste měli slunce přímo za zády. Vámi vržený stín teď směřuje přesně před vás. Rozpažte obě ruce. A je to. Když budete fotografovat směrem, kterým ukazují vaše prsty na jedné či druhé ruce, bude efekt polarizačního filtru nejsilnější. (Samozřejmě když ho ještě patřičně pootočíte v obroučce). Z oblohy krásně vystoupí mraky, projasní se dálky, barvy budou sytější a výraznější... Ve směru vašeho pohledu (a tedy kam směřuje vámi vržený stín) nebude účinek polarizačního filtru prakticky žádný i kdybyste s ním otáčeli sebevíc. Stejně tak za vašimi zády, pokud zkusíte fotit přímo proti slunci. Už je to jasné? Přeji perfektní snímky díky správně použitému polarizačnímu filtru ;-) Jiří Skořepa

Máte v ruce svůj první polarizační filtr . Dočetli jste se, že tohle sklíčko je nenahraditelné (což je pravda) a přemýšlíte co s ním? Tady je pár rad, které vám pomohou jej využít profesionálně a naplno: 1) Dávat polarizační filtr přes UV filtr nebo filtry zaměnit?(mimochodem, UV filtr opravdu doporučuji pro ochranu na objektivu mít) Jak kdy. Pokud máte kvalitní novější filtry, nic zásadního se nestane když polarizační filtr přidáte na UV filtr. U magnetických filtrů, kde UV filtr chrání přední čočku a zároveň slouží jako adaptér pro magnetický polarizační filtr vám to vřele doporučuji. Vývoj fotografických filtrů během posledních několika let zásadně pokročil a zhoršení, dané přidáním sklíčka dalšího filtru před objektiv, je v praxi zanedbatelné. Jiné je to u starších filtrů, které nemívají moderní optické sklo ani nejnovější antireflexy. Tam CPL raději s UV filtrem prohoďte. Důvod? Dvě skla u dvou starších filtrů, našroubovaných na sobě, už mohou citelněji zhoršit kresbu a přidat odlesky. 2) Otáčejte přední částí polarizačního filtru - na displeji či v hledáčku uvidíte účinek. Voda se stává průhlednou až na dno, bílé mraky vystupují na obloze, barvy se stávají výraznější, odlesky mizí. Najděte si nejlepší míru působení...nemusí to být nejméně ani nejvíc, záleží co chcete vy. 3) Zdá se vám, že polarizační filtr nefunguje i když obroučkou otáčíte? Zkuste se podívat, kde je slunce. Polarizační filtr je skoro neúčinný když máte slunce v zádech nebo proti sobě. Ideálně funguje, když fotíte v pravém úhlu ke směru slunečních paprsků. Podrobněji se o tomto dočtete v článku Polarizační filtr, slunce a vy. Jednoduše, srozumitelně. 4) Máte velmi širokoúhlý objektiv? Pozor na běsa vinětace a strigu jménem „nestejnoměrná polarizace “! Objektiv krátkého ohniska (zhruba pod 18–20 mm ohniska na fullframe, ještě kratší, dle crop faktoru, na aps-c) má tak široký záběr, že už může vykreslit i obrubu filtru jako tmavé rohy. Proto je lepší používat pro tyto objektivy polarizační filtr s tenkým („slim“, „ultra-slim“) rámečkem. Když fotíte širokoúhlým objektivem záběr s oblohou, zabere vám širokou výseč a různé úhly vůči slunci. Tím pádem bude v některém směru účinkovat víc, v jiném méně. Na fotce pak vidíte jednu nebo druhou stranu snímku výrazně tmavší. Co dělat? Sundat polarizační filtr. 5) Kočka a polarizační filtr vodu nemilují! Polarizační filtr jsou dvě kolečka optického skla ala linecké cukroví a namísto marmelády je uprostřed polarizační fólie. Z celulózy, která se navlhnutím zkrabatí a zničí. Nemusíte filtr koupat, stačí vlhký vzduch. Třeba ve skleníku Fata Morgana při fotografování motýlů a orchidejí. Pomoc? Kupovat si takový polarizační filtr, který má fólii mezi skly vzduchotěsně uzavřenou (například úplně všechny CPL od VFFOTO). + 1 rada navíc) Nenechávejte polarizační filtr na objektivu pořád. Ubírá asi jedno clonové číslo, čili si (ne)dobrovolně zhoršujete světelnost objektivu. A jsou situace, kdy je světla pomálu, čas na hraně a vy jste vděčni za každý foton navíc. Vraťte polarizační filtr do pouzdra a ponechte jen samotný UV filtr. Kvalitní UV filtr má ztráty světla nula nula nic a dostanete těch fotonů navíc nůši. Shrnutí? Polarizační filtr na objektiv a otáčením nastavte míru účinku. Podívejte se, kde máte slunce. Se širokým objektivem pozor na rohy a oblohu. Střezte se vody - nebo mějte utěsněný polarizační filtr. A když je málo světla, polarizační filtr sundejte. Přeji dobré (polarizované) světlo a snímky bez tmavých rohů! Jiří Skořepa

Cirkulární polarizační filtr je jedním ze skel před objektivem, které dodnes nejde plnohodnotně nahradit programy v počítači. Přitom se sestává jen z pár dílů skla a kovu. Chtěli byste si polarizační filtr vyrobit sami a postrádáte návod? Tady je: Vezměte dva kusy optického skla. Čím kvalitnější, tím lépe. Ideálně třeba Schott B270. Buďto v podobě ploché tabulky, pak vám stačí tloušťka 2 mm. Vyřízněte kruh o požadovaném průměru. Nebo vezměte kruhový špalík – pak si z něho nařežte 2mm plátky. Dvoumilimetrový plátek zbruste po obou stranách. Uberte o dost víc než polovinu materiálu na konečnou tloušťku, mělo by zbýt kolem 0,6 mm. Při broušení dbejte aby oba vznikající povrchy byly vzájemně důsledně rovnoběžné (planparalelní). Obě vzniklé plochy dokonale vyleštěte. Nestačí jen vnější povrchy, takový polarizační filtr by na teleobjektivu trpěl ztrátou jemných detailů kresby. S trochou praxe byste zbroušení a vyleštění u skla typu Schott B270 měli zvládnout za půlhodinu. Mezi oba vybroušené plátky skla vložte polarizační fólii. Třeba tu od japonské firmy Nitto. Fólii kvalitně napněte – jakékoliv zvlnění nebo nerovnost zhorší optickou kvalitu filtru. V dalším kroku musíte fólii zabezpečit proti vlhkosti. Vlhkem by se zvlnila a případně by na ní mohly začít růst vlákna hub či kolonie baktérií. Přece jen je z chutné organické celulózy. Nejjednodušeji fólii po celém obvodu skle vzduchotěsně utěsněte. Chcete-li být opravdu precizní, ještě předtím napnutou fólii mezi skla celoplošně vlepte UV vytvrzujícím lepidlem. Na kompletní sendvič, z obou skel a fólie mezi nimi, napařte ve vakuu kovové vrstvičky antireflexů. Postupně, jednu po druhé, do obvyklých šesti až sedmi z každé strany. Navrch přidejte několik organických nanovrstev. Hlavně proto, aby se na filtru nedržela špína a kapky se z něho odkutálely v kuličkách. Hotový skleněný bloček dejte vypálit. Antireflexy a nanovrstvy se teplem vytvrdí. Hlídejte si přitom teplotu. Měla by jen nepatrně přesáhnout 50 °C. Při vyšší teplotě je vytvrzení dokonalejší a povrch tvrdší, ale to u polarizačního filtru nejde. Upekli byste celulózu polarizační fólie. Tak, máte hotovou optickou část a zbývá rámeček. Vytočte jej z kvalitního duralu. Můžete použít i mosaz, ale pracněji se opracovává a její díly při otáčení po sobě navzájem kloužou trošičku hůř. Můžete ale mosaz a dural zkombinovat. Závity vyřežte s tolerancí v setinách milimetru. Tak, aby spoje precizně seděly. Rámeček povrchově upravte kvalitním černým eloxováním. Není příjemné, když se vám barva po pár týdnech začne stírat dolů. Mezi kluzné plochy obou dílů naneste nepatrně maziva. Opravdu nestačí grafitová vazelína nebo olej WD-40, použijte speciální mazivo přímo pro polarizační filtry. Stačí jej nanést jednorázově a ve stopovém množství, vydrží po celou dobu životnosti filtru. Na kvalitě nešetřete, berte standardní mazivo s cenovkou několik tisíc amerických dolarů za kilogram. Složte a spojte rámeček. Do sestaveného vložte připravený bloček skla a pečlivě dotáhněte pojistným kroužkem. Vložte celek do dobré krabičky a máte hotovo. A pokud se vám některý krok nepodařil, vždycky si polarizační filtr můžete koupit už hotový. Třeba v Humpolci ve VFFOTO nebo v e-shopu na www.vffoto.com . Jiří Skořepa

Občas se k nám do firmy dostane poškrábaný polarizační filtr , který si zákazník poškodil (a mnohdy úplně zlikvidoval) vlastním přičiněním. To, že se podobné případy opakují, mne vedlo k napsání samostatného článku. Trocha teorie: Polarizační filtr je sendvič ze 2 skel, která chrání polarizační fólii z organického materiálu - celulózy. Celek se slepí a utěsní v jeden monoblok. Sklo samo o sobě je poměrně tvrdé. Lze jej poškodit, ale dá to dost úsilí;-). Na slepený sendvič se dále napaří antireflexní vrstvy. Velmi měkké, ale pro zamezení nežádoucích reflexů v protisvětle a bočním světle nepostradatelné. Vše se uzavře zakončovacími nanovrstvami, které odpuzují vodu, prach a nečistoty. Tento, již téměř hotový bloček skla filtru, je nakonec potřeba vypálit, tedy teplem vytvrdit nanesené antireflexy a nanovrstvy. A zde je Achillova pata polarizačních filtrů. Zatímco ND a UV filtry jde bezproblémově vytvrdit teplotou kolem 70°Celsia, polarizační filtr kvůli organickému materiálu fólie nelze ohřát víc než na 50°Celsia, spálil by se. Proto u polarizačních filtrů mluvíme o studeném coatingu. A proto je povrch všech polarizačních filtrů vždy měkčí než je tomu u UV nebo ND bratříčků. Co z toho plyne pro fotografa? Zacházet s polarizačním filtrem jako s primadonou, pečovat o něj a co nejvíc se snažit zamezit jeho znečištění. Odmění se vám za to dlouholetou dobrou službou. Doporučuji: Skladovat polarizační filtr ve speciálním ochranném pouzdře Být pozorný a nespěchat při nasazování na objektiv Pokud to lze, chránit objektiv a CPL filtr sluneční clonou (vím, není to vždy jednoduché, s polarizačním filtrem je třeba k nastavení míry účinku pootáčet). Máte-li magnetický polarizační filtr , sundejte jej z objektivu a ukliďte do krabičky předtím, než vrátíte fotoaparát do brašny či fotobatohu. Třením o přepážky brašny při ukládání byste filtr mohli odloupnout a následným převalováním v brašně poškodit. Pokud se polarizační filtr přece jen ušpinil, jak jej vyčistit? Začněte ofouknutím nečistot balónkem. U filtrů VFFOTO se speciální povrchovou úpravou lze ze skla odfouknout i případné kapky vody (neslévají se,ale mají tvar kuliček, povrch je odpuzuje). Ofouknutí je důležité právě u polarizačních filtrů s měkčím povrchem. Pokračujte ometením štětečkem na optiku, hodí se například ten z „Lenspenu“ VFFOTO. Dočistěte suchou mikrovláknovou utěrkou VFFOTO na optiku. Na přichycené lepkavé nečistoty (například pyl) použijte mokré čištění izopropylalkoholem, podle potřeby případně doplňte čištěním koncentrovanějším čistým etylalkoholem (60–75%, k dostání v lékárně). Čistícím roztokem v malém množství (pár kapek), navlhčete mikrovláknovou utěrku na optiku a filtr otřít. Mikrovláknové utěrky se nedotýkejte holou rukou (má tendenci nasát do sebe mastnotu z lidské kůže), ideální je ruku obalit poletylénovým sáčkem nebo navléci jednorázovou latexovou rukavici. Na drobné mastné flíčky, otisky prstů či stopy po vodních kapkách je ideální karbonový prášek na čistící plošce „Lenspenu“, nečistoty vyčistíte krouživým přetřením. Přeji, aby vám polarizační filtr , skvělý a nepostradatelný, ale na péči přece jen náročnější pomocník fotografa dobře sloužil. A pro nepředvídatelné nehody se můžete stát členy klubu VFFOTO a (bude-li třeba) využít členskou výhodu 50% slevy na opravu či výměnu zničeného filtru. Jiří Skořepa

Polarizační filtr se od ostatních fotografických filtrů zásadně liší ve dvou věcech: – Za prvé se, není-li použitý přímo při fotografování, nedá plnohodnotně nahradit později v počítači. – Za druhé je jeho obroučka dvoudílná a díly se proti sobě otáčí. Jak snadno se má polarizační filtr otáčet? V principu jsou možné dva extrémy. 1) Filtr se otáčí naprosto lehoučce, téměř bez odporu. Skvělé, ideál a fajn, řeknete si. A vydrží vám to do momentu, než si pečlivě nastavenou míru účinku rozhodíte jakýmkoliv náhodným dotekem. 2) Filtr drží nastavenou polohu. A to až tak moc, že jej musíte silou rvát aby se vůbec pootočil. (Mimochodem, tohle se občas děje u historických, řadu let nepoužívaných polarizačních filtrů, nalezených někde pod pavučinami v temných zákoutích fotoskříně). Takže jak se má dobrý polarizační filtr otáčet? Přiměřeně…, přiměřeně… Ani ne moc zlehka, ani ztuha. Jako pomůcku si vzpomeňte na Jezinky – „Jen dva prstíčky…“ Vy se sice nedobýváte na Smolíčka Pacholíčka, ale otáčení dvěma prstíčky je přesně to pravé. Proč ne jedním? Protože moderní polarizační filtry jsou jiné. Kvůli dnešním, extrémně širokoúhlým objektivům a riziku vinětace mívají mnohem tenčí obroučku. A to ztenčování se někde musí projevit. Když zkusíte slim polarizační filtr pootočit tlakem jednoho prstu, nemusí to jít. Protože, ač to není vidět, jeho obroučku trochu deformujete. A na plynulost a snadnost otáčení to vliv má. Přidejte druhý prst naproti - a najednou to jde… Takže přeji, ať vám polarizační filtr skvěle slouží a otáčí se přiměřeně lehce. A pamatujte na Jezinky… Jiří Skořepa

Širokoúhlé objektivy mají své specifické podání. Ovšem s používáním filtrů je to složitější. Mnoho velmi širokoúhlých objektivů má čelní čočku natolik vypuklou, že na filtr před ní rovnou zapomeňte. U objektivů doopravdy krátkých ohnisek (obecně pod 14 či 15 mm na fullframe) jde někdy využít speciální řešení (adaptér a velký filtr). Za opravdu velmi, velmi speciální peníze. Je jen na vašem uvážení, čemu dát přednost. Zda ještě kratšímu sklu (a doopravdy, je znát doslova každý milimetr ohniska) nebo možnosti používat filtry. Já proto mám jako nejširší sklo 15 mm objektiv s regulérním 72 mm filtrovým závitem. A v batohu filtry. Polarizační filtr a širokoúhlý objektiv. Ze všech krajinářských filtrů je CPL (cirkulární polarizační) jednoznačně ten nejdůležitější. Jenže... čím kratší ohnisko objektivu a širší zorný úhel, tím větší potíže s polarizačním filtrem. Problém se jmenuje nestejnoměrná polarizace. Zdroj a zrada je přímo ve fyzikální podstatě. Bez ohledu na značku či výrobce. Účinek polarizačního filtru se totiž zeslabuje či zesiluje v závislosti na poloze fotoaparátu vůči směru dopadajícího denního světla. Nejsilnější je v pravém úhlu na něj, nejslabší až žádný, když fotíte proti světlu anebo po světle. Teď si představte, co to prakticky znamená na, řekněme, 15 mm objektivu s úhlem záběru 110°. Zejména pokud máte v záběru i kus oblohy. Míra účinku polarizačního filtru bude v různých místech obrazového pole odlišná. Výsledkem je nestejnoměrná polarizace. Takže v praxi máte v jednom horním rohu snímku oblohu modrou až do černa, v druhém téměř čistě bílou. A vypadá to mimořádně nedobře a divně. Takže jak na krátkém ohnisku s polarizačním filtrem? S rozumem! Víceméně bezproblémový je polarizační filtr od ohniska 30mm, raději spíš 35 mm (ff) výše. V rozsahu 24–30 mm může a nemusí nastat problém při scéně zahrnující i část oblohy. A pod 24 mm má smysl CPL nasazovat tam, kde obloha v záběru vůbec není. Třeba při fotografování vody a vodopádů nebo rostlin s lesklými listy. Přeji skvělé široké záběry s polarizačním filtrem ;-) Jiří Skořepa

Vybrat  polarizační filtr  pro teleobjektiv je nepoměrně snazší nežli pro kratší ohniska. I tak se ovšem nějaké to úskalí najde… Co je u polarizačního filtru skvělé? U polarizačniho filtru na teleobjektivu neřešíte vůbec problém nestejnoměrné polarizace oblohy. Jeho zorný úhel je tak malý, že se nestejnoměrná polarizace nemá šanci projevit. Co je skvělé zrovna tak? Že si nemusíte lámat hlavu s vinětací. Zatímco u širokoúhlých objektivů počítáte výšku ultra-slim rámečku filtru pomalu v desetinách milimetrů, u teleobjektivu můžete klidně dát i několik filtrů na sebe. Co je méně skvělé? U polarizačního filtru na teleobjektivu opravdu velmi záleží na kvalitě. Méně kvalitní filtr vám u ohnisek zhruba od 100 mm dále dokáže citelně ubrat nejjemnější detaily kresby. Příčin je víc, ale lze je shrnout do termínu „kvalita materiálu a dokonalost opracování”. Broušení a leštění kvalitního optického skla je náročná a také patřičně drahá operace. A v rámci šetření („co oko nevidí, to srdce nebolí”) se někdy optimalizuje tím, že se vnitřní strana skel (ta, co přiléhá k polarizační fólii) leští trochu méně dokonale. Což uspoří čas, ale ze snímku pořízeného delším teleobjektivem odstraní jemné detaily. Prevence? Kupovat opravdu kvalitní polarizační filtry od ověřených výrobců a ideálně přímo určené pro delší ohniska. U VFFOTO je najdete pod označením GS L (GOLDEN SERIES L podle slova „long“ čili dlouhý, míněno ohnisko teleobjektivů) a představují naprostou špičku v sortimentu polarizačních filtrů VFFOTO. Byly vyvinuty právě pro použití s profesionálními objektivy dlouhých ohniskových délek, které kladou absolutně nejvyšší nároky na optické vlastnosti filtru, kvalitu materiálů i zpracování. A že vám někdy polarizační filtr skoro nefunguje i když jím správně otáčíte? Podívejte se, kde je slunce. I na teleobjektivu platí, že nejsilněji polarizační filtr účinkuje ve směru kolmo na dopadající světlo. A skoro neúčinný je v protisvětle i po světle. Více v článku „Polarizační filtr, slunce a vy. Jednoduše, srozumitelně.“ Další případ, kde polarizační filtr nepomůže, je situace, když denní světlo prochází difuzním prostředím. Což jsou nejen nízká oblaka při kompletně zatažené , ale třeba také prostory skleníků s polykarbonátovou střechou. Světlo pak je polarizované minimálně a filtr tudíž nemá co odfiltrovat. Mimochodem, to, že váš polarizační filtr účinkuje jak má, si snadno můžete ověřit s pomocí LCD monitoru počítače. Když se přes filtr (držený ve stejné poloze jako na objektivu tj. vnější plochou skla směrem od vás) podíváte na rozsvícený počítačový monitor a budete jím otáčet, monitor se bude střídavě výrazně zatmavovat a zesvětlovat. Pokud přitom uvidíte i různé barevné odlesky (obzvlášť nápadné na lesklých dotykových displejích), nic se neděje. Jde jen o vliv interference světla, nikoli vadu filtru.A na fotografiích se neobjeví. Jak vidno, u  polarizačního filtru  na teleobjektivu je výhod mnoho a omezení jen pár. Je ale vhodné o nich vědět. Přeji dobré (polarizované) světlo :-) Jiří Skořepa

Cirkulární polarizační filtr je (po UV filtru) obvykle druhým sklíčkem, které si fotograf před objektiv pořizuje. Jeho účinek totiž dost dobře nelze dodatečně nasimulovat softwarově. Co vlastně polarizační filtr umí?      Ztmavit modrou oblohu a zvýraznit na ní světlé mraky, omezit namodralý vzdušný opar a zvýšit kontrast dálek, zvýraznit nasycení barev, odstranit odlesky z vodní hladiny a z NEKOVOVÝCH předmětů.      To vše jej předurčuje k využití zejména v krajinářské fotografii, při fotografování vody a pro snímky přírody (rostlin, hmyzu…). Naprosto nepostradatelný je pro fotografa za šedivého pošmourného a deštivého počasí s nevýrazným světlem. Pro ukázku efektu CPL v praxi jsem vybral podzimní fotografii z Beskyd od velkého vodopádu Satiny poblíž Frýdlantu nad Ostravicí. Snímky jsou pořízené s naprosto stejným nastavením v aparátu i při vyvolání, stejně zmenšené a liší se tedy opravdu jen použitím (horní snímek) či nepoužitím (spodní snímek) polarizačního filtru VFFOTO CPL PS 77 mm. Fotografováno za oblačného dne brzy ráno, kdy do úzkého a hlubokého kaňonu jde jen rozptýlené světlo od oblohy. Mimochodem, fotografovat někdy později dopoledne, s přímým slunečním světlem na vodopádech, to si dost dobře neumím představit, přepaly a kontrast by byly nezvládnutelné. Fotoaparát Sony A7, objektiv Nikkor 20-35/2,8 (s adaptérem), snímáno v režimu priority clony. Opravdu jsem ocenil vysoce kvalitní povrchovou úpravu tohoto špičkového VFFOTO filtru. Od vodopádu každou chvíli odlétla kapička vodní tříště a některé skončily na skle filtru (sluneční clona u širokoúhlých objektivů zrovna moc nechrání). Díky speciálním hydrofobním nanovrstvám nevytvořily loužičky, nýbrž kuličky, které šlo snadno a beze stop odfouknout balónkem. Červená orámování ukazují části snímku vybrané k porovnávání detailů bez/ s polarizačním filtrem.     Mokrý kámen v proudící vodě. První detail bez filtru, druhý s polarizačním filtrem. Polarizační filtr oteplil barvy do příjemnějších teplejších odstínů, oživil barvu zeleného mechu, ubral odlesky hladině a tím umožnil vidět i struktury pod vodou. Výrazně nasytil i barvy oranžového bukového listí pod hladinou.   Javorové listy, které výrazně vystupují ze snímku, dokreslují atmosféru podzimu a jasnou žlutou barvou oživí jinak zelené mechové balvany. Bez polarizačního filtru by jejich barva byla mdlá, světle žlutohnědá a s nežádoucím odleskem oblohy. Na mokrém povrchu balvanu polarizační filtr odstranil nepříjemný modravý odlesk oblohy, výrazně zvýšil kontrast a nasycení barev zeleného mechu i naplaveného listí buků a tím posílil podzimní náladu snímku.  Na mokrém mechu polarizační filtr odstranil nehezký modrý odlesk, zelenomodrý kámen má teplejší odstín a červenooranžové listí získalo daleko jasnější a sytější barvu. Proudící voda je vyhlazenější a kontrastnější. Částečně polarizační filtr ubral i fialovou chromatickou aberaci na kontrastním rozhraní vody a mechu. Zbylá chromatická aberace půjde snadno odstranit při pozdějším zpracování v editoru.       Závěrem a jen pro připomenutí pár zásad úspěšného používání polarizačního filtru: Intenzita účinku se mění natáčením obroučky. Nejsilnější efekt má ve směru kolmém na slunce. Ve směru po slunci a proti slunci je účinek minimální. NEMÁ vliv na odrazy od KOVOVÝCH předmětů. S rozumem u širokoúhlých objektivů - hrozí nestejnoměrné ztmavení oblohy. Prodloužení expozice, omezuje množství světla - na krajiny opravdu doporučuji stativ! Nešroubovat přes jiný filtr (speciálně UV), více rozhraní sklo-vzduch znamená zhoršení kresby! Přeji dobré (a správně odfiltrované polarizované) světlo :-) Jiří Skořepa

Vstavač Spitzelův (orchis spitzelii), v orchidejářském žargonu prostě „špicelák“, je nejvzácnějším vstavačem Slovenska. Vyskytuje se nečetně a ostrůvkovitě v řadě zemí od jižní Francie až po Írán. V Čechách a na Moravě úplně chybí. Ve strmých svazích Malé Fatry roste na několika mikrolokalitách. Takže musíte být opravdu hodně praštěným fotografem rostlin. Natolik, že jste schopný ujet čtyři stovky kilometrů a pochodovat pěšky několik dalších do krpálu kvůli pár rostlinám uprostřed bučiny. Které nakonec vůbec ani nemusíte najít. Praštěný jsem, růžově zelený vstavač jsem našel, ale… Rostl si v přítmí, navíc ještě divně zelenkavém přítmí pod olistěnými korunami buků. A nepříjemně se leskl. Takže jediná šance je odlesky odstranit polarizačním filtrem . Jenomže běžný polarizační filtr otepluje barvy. A na růžovozelených květech je každý posun nepříjemně poznat. „Když je nouze nejvyšší, VFFOTO nejbližší“, pomyslím si a sahám pro polarizační filtr „Colours of Nature“ . Který jsem, naštěstí, i při radikální redukci váhy výbavy, v batohu prozíravě ponechal. A tahle specialitka pomohla. Pro zajímavost fotím jeden snímek s běžným CPL, druhý s CoN CPL VFFOTO. Dál už ovšem na objektivu zůstává jen „Colours of Nature“. Pomůže s odlesky a přitom zachovává reálné barvy. Vpravo fotografie s běžným polarizačním filtrem, vlevo s polarizačním filtrem Colours of Nature CPL VFFOTO. Rozdíl je dobře viditelný jak na barvách listí, tak na samotné rostlině i šedé bukové kůře v pozadí. Oba zdrojové snímky ze Sony A7R se stejným nastavením vyvážení bílé (5500 K), bez dalších úprav, jen převedené z rawu v Capture One. Nejedná se o konečnou úpravu, nýbrž zdrojové snímky bez postproduce. Stejný snímek ve finální podobě můžete vidět na konci článku. A fotografie vyšly k mé plné spokojenosti. I díky „Colours of Nature“ polarizačnímu filtru.

Praktická ukázka toho, co umí polarizační filtr nejen s mraky na obloze, ale zejména s barvami v krajině. Podvečerní snímek hradu Kámen je vyfotografovaný s naprosto totožnými parametry a v rozmezí pouhých 15 sekund. Jediný rozdíl je v tom, že pro prvý snímek nebyl nasazený polarizační filtr, druhý je s CPL VFFOTO. Podmínky pro účinnost filtru byly přímo ideální, hrad se nacházel prakticky kolmo na směr dopadajících slunečních paprsků. Kromě zajímavější oblohy dokáže polarizační filtr zásadně oživit barvy. Jak na samotném hradu, tak na korunách stromů i barvě pole s ječmenem v popředí. Decentní posun do teplejších odstínů je u večerní krajiny ku prospěchu věci. Snímáno Sony A7R, objektiv Vario Sonnar 80-200, ISO 100, f/11. Vyvolání z rawu v Capture One, s nastavením vyvážení bílé na 6000 K totožně u obou snímků, jinak bez úprav. Takže co udělá z šedivky příjemnou fotografii krajiny? Nasazený polarizační filtr . Přeji dobré polarizované světlo :-) Jiří Skořepa